Jídlo jako zábavný rituál

Jen máloco dokáže tak spolehlivě ovlivnit náladu rodičů jako apetit jejich potomků. Bezední cvalíci schopní ládovat se čímkoli vyvolávají extáze štěstí, zatímco hubeňourci s výkonem půl rohlíku za hodinu utápí své okolí v depresích…

Na téma „děti a jídlo“ má každá maminka v zásobě tucet historek. Kojenci ještě svou dávku mlíčka obvykle přijímají bez protestů. Problémy ale mohou nastat při přechodu na smíšenou stravu a s postupným pronikáním do tajů dospělácké kuchyně. Své o tom ví Eva Poláková, matka čtyřleté Františky. „Do půlroku úplně bezproblémová holčička. Od té doby ale děs. Zelenina je fuj, ovoce je fuj, brambory jsou ble, rýže hnus, mléko nemůže pro změnu ani vidět. V podstatě je živá ze suchých rohlíků, suchých knedlíků, tatranek a občas vezme na milost jogurt s magnetkou… Když jí zapnu v televizi pohádku, při nějaké obzvlášť dobré, třeba Makové panence, do ní dokážu vpravit půl talíře rajské nebo hráškové polévky…“ Že se trošku v příběhu poznáváte také? Anebo je vám bližší následující? „Jirkovi je šest let a váží osmnáct kilo. Nevím, jak je možné, že ho ty hůlkovité nožky bez gramu tuku vůbec unesou. On má však ještě energie na rozdávání. Jídlu moc nedá. Pozře všechno, ale v množství tak pět lžic ke snídani, šest k obědu a sem tam do něčeho kousnout. Lékařka sice tvrdí, že prospívá, ale ubíjejí mě řeči okolí. Přijede tchyně a spustí: „Vy ho vůbec nekrmíte! Proboha, vždyť vypadá jak z koncentráku!“ Přijede moje matka a lamentuje: „Ty můj chudáčku, ty můj komárku, maminka ti nedá najíst?“ Občas mám pocit, že selhávám, že ta žebra, co mu trčí, jsou obrazem mé péče o něho…“ (Simona, 29 let) Ať již máte problémy s jídlem svých dětí jakékoli, pamatujte na jedno: hubené dítě neznamená nemocné dítě (stejně tak jako silné dítě nemusí být ještě zdravé dítě).