Problémy s jídlem? Zkusme jim předejít

Dětská výživa je jednou ze stěžejních otázek, jimiž se zabývají všechny maminky. Některé studují jídelníček podrobněji, jiné jej každý den zběžně přelétnou.

Další si berou občas recept na to, o čem dítě doma „básní“ a co vyžaduje. Do předškolního zařízení děti přicházejí s různými stravovacími návyky a zdravotními handicapy. Rozdat tedy dětem jídlo a chtít, aby všem stejně chutnalo, je nereálné. Stejně nejde, abychom od rodičů čekaly pouze pochvalné reakce, a nikoli kritiku. Přijde-li do školky děcko doma odchované na oplatkách, hranolkách a párcích v rohlíku, je situace pro naši kuchyni značně nevýhodná. Zde se teprve dítě například seznámí s pojmem pomazánka. Maminka ji doma do jídelníčku nezařazuje z nejrůznějších důvodů. Jedním z nich může být nejen obava, že by ji tatínek odmítl, ale i pouhý fakt, že ji prostě připravit neumí…

Na poli dětské výživy dochází pravidelně ke střetu zájmů rodičů dětí a pracovnic mateřské školy. Pravda – jak už to tak většinou bývá – je někde uprostřed. Rodiče by chtěli, aby dítě prospívalo a jedlo všechno s chutí, přestože je tomu nenaučili, učitelky a paní kuchařky vyžadují, aby dítě alespoň ochutnalo nabízené či jedlo v menších porcích, než si zvykne. Když dítě doma nesprávně formuluje, že mu bylo jídlo nabízeno se slovy: „Nutili mě, abych to snědl,“ ačkoli učitelka jasně před celou třídou řekla: „Aspoň to ochutnej, ať víš, jaké to je,“ je na světě zárodek konfl iktů a problémů.

Málokterá učitelka pracuje systematicky na celkové přestavbě domácího jídelníčku a přeměně stravovacích návyků jednotlivých dětí. K otázkám jídla tedy přistupujeme rozumně, nenásilně, po domluvě s rodiči. Všem je jasné, že jakmile jedno dítě řekne, že tohle nechce, okamžitě se zvednou další, které se zachovají stejně. Má to různé důvody. Někdy stačí chtít na sebe upozornit, věnovat se již jiné činnosti, mít momentálně chuť na něco jiného…

Stanovíme pravidla

Předcházení konfliktům s dětmi a rodiči v oblasti jídla je aktuální pro všechna předškolní zařízení. Stejně jako doma i u nás ve školce by měla platit jasně stanovená pravidla. Jedním ze základních je, aby se na začátku docházky učitelky ptaly mimo jiné i na jídlo: co dítě rádo a nerado jí, jaký je jedlík, zda je na něco alergické. Zpětnou vazbou je, že rodič chce informace, jak stravovací den probíhal. Již zde dochází k oboustranným překvapením: někdy se rodič diví, že dítě snědlo s chutí to, nač není zvyklé, jindy že zde jejich dítě patří k bezproblémovým strávníkům, zatímco doma je kolem snídaně, oběda či večeře pravidelně houstnoucí atmosféra. Bývá to nejen tím, že dítěti v kolektivu chutná a jsou zde pro ně podmínky zajímavější, ale i faktem, že si prostě připadá důležitější než mezi svými domácími dospělými.

Jindy se naopak rodičům zdá, že dítě jí všechno a běžným tempem, zatímco teprve ve školce se ukáže, že doma se vaří pouze úzce vymezený okruh jídel a dítě ve srovnání s ostatními nedokáže manipulovat s příborem, neboť jí doma jen lžící a často bývá krmeno.

Učitelka by měla tedy respektovat přání, požadavky rodičů a tempo, schopnosti dítěte. Rodiče by ale měli kuchyni mateřské školy považovat za partnera. Doma lze vařit podle chuti, ať to je v souladu s požadavky zdravé výživy, či ne. Pro stravovací zařízení však jsou pevně stanovena pravidla, za něž vedení školní kuchyně zodpovídá. Rodič by dále měl uznávat učitelku jako autoritu, která řídí a organizuje nejen výchovně-vzdělávací činnosti, ale i bezproblémový chod jídla celé třídy.

Jak to chodí u nás?

Tomášek do školky nastoupil ve čtyřech letech, doma jedl jogurty určitého druhu a pečivo a nápoje určitého typu. V prvním roce naprosto odmítal úplně všechno, a protože si hůře zvykal, podřídilo se vše jeho požadavkům a přáním rodičů. Do školky mu maminka nosila vlastní pečivo a jeho oblíbené jogurty, které konzumoval, zatímco ostatní děti si pochutnávaly na chutných svačinách a teplých obědech. Ve druhém roce docházky jsme již cítili, že je potřeba s tím něco udělat. Tomášek se za celý rok ani o píď nepřiblížil svým spolužákům a stagnoval na své pozici. Obě učitelky se po celý rok chlapci věnovaly, střídaly se u něj, dostával v malých porcích to, co jedli ostatní. Pozvolna, nenásilně ho krmily, vyprávěly mu o tom, z čeho je jídlo složeno, jak je připravováno a při tom samy po částech ujídaly vlastní chladnoucí oběd… Rodina jim vyšla vstříc pouze v jedné věci: po dohodě přestala s denní donáškou jogurtů a moučníků, neboť tudy cesta prostě nevedla. Za tento školní rok, velice náročný pro obě zmiňované učitelky, došlo k významným úspěchům. Dítě se několikrát najedlo zcela samo a zjistilo, že hodně věcí na talíři ve školce je chutných a lákavých. Chlapec byl chytrý a sám již dokázal jmenovat jednotlivé ingredience jídel, která mu nejvíce chutnala. Oblíbil si například těstoviny a různé druhy sladkého a slaného pečiva. Orientoval se v salátech a kompotech, které občas jedl zcela sám. Za pomoci vydatných pochval došlo i k jevu nevídanému – chodil si přidávat. Nepodařilo se úplně, aby pil mléčné nápoje. Dával přednost čaji a my jsme to respektovali. Za výrazný pokrok považujeme konzumaci polévek a pomazánek. I když to bylo někdy jen několik soust, pro pobledlé dítě byl tento rok skutečně převratným.

Po letních prázdninách hoch nastoupil do posledního roku docházky jako předškolák na stejné úrovni jako loni. Opět měl k jídlu velmi laxní přístup. Vzhledem k tomu, že šlo již o dítě téměř šestileté, byla mu ponechána samostatnost. Vždyť v loňském roce předvedl, že se najíst umí! Dostával to, co ostatní děti, někdy jedl, někdy ne. Rodina zachovávala nadále vlažný postoj k problematice… Závěrem nelze než konstatovat, že podobné dítě žádná z nás ze své praxe nepamatuje!

Speciální jídelníček

Honzíka vzhledem ke speciálním požadavkům na úpravu běžného jídla ve dvou školkách odmítli a ve třetí byli ochotni jej přijmout pouze na určité dny, což rodiče nemohli dodržet, neboť oba pracovali. Pochopení nalezli až u nás. Učitelka a hlavní kuchařka sledovaly denně jídelníček a domlouvaly se na úpravách. Hlídaly se například tuky kvůli cholesterolu, tak dítě místo smaženého či zapékaného filé dostávalo dušené, místo šunkové pomazánky chléb s nízkotučným sýrem a zeleninou atd. Vzhledem k tomu, že jídla ve školkách jsou na bázi zdravé výživy, šlo o úpravy minimální. Honzík u nás k naprosté spokojenosti rodičů absolvoval celou předškolní docházku.

Marečkova maminka měla časté připomínky k jídelníčku. Chtěla je řešit vždy, když se to nejméně hodilo – v osm hodin ráno, kdy byla třída plná dětí, či při obědě, kdy netrpělivě čekala za dveřmi a každou chvíli do nich nahlížela. Na Marečka zejména to druhé působilo negativně. Občas se rozkřičel, aby ji přivolal, což rušilo od jídla celou třídu. Když matka se strachem v očích do třídy nahlížela, asi čekala obrázek podobný tomuto: jedna učitelka drží dítě násilím za pusu, druhá je láduje nepřiměřeně velkými sousty… Proto jsme se varovaly během oběda k dítěti jakkoli přiblížit, nicméně situace byla značně zátěžová pro všechny zúčastněné.

Jednou byl k obědu segedínský guláš a mezi dveřmi a u stolku opět došlo k velmi vypjaté situaci. Kluk každou chvíli křičí, že nemůže, že mu je špatně, matka každou chvíli nahlíží… Cítím, že mi dochází trpělivost, protože během oběda již potřetí od chladnoucího jídla reaguji na maminku mezi dveřmi. Vstávám, poprosím paní kuchařku o čistý talíř, vezmu malý knedlík, poliji trochou omáčky s jedním kouskem masa, přidám čistou lžíci a odcházím do šatny. Je to možná selhání lidského faktoru. Nicméně jsem pouhý člověk a dnešní míru trpělivosti jsem jaksi vyčerpala.

„Tak, maminko, ochutnejte a řekněte mi, co je vlastně na tom jídle tak špatného, že ho vaše dítě nechce jíst!“ Klidně žádám překvapenou matku, aby ochutnala. Nic víc. Již při prvních soustech je zjevné, že maminka jí tak výborný segedínský guláš prvně v životě. Knedlík je nadýchaný, omáčka vynikající, maso měkoučké…

Při přebírání dítěte jsem svědkem nečekaného výchovného žďuchance, který matka uštědří potomkovi. Poprvé si uvědomuje, že u nás platí synovi výborné jídlo, které on málokdy dojí… Od té doby s námi matka již jídlo neřešila a soudě podle zlepšení synka v této oblasti ho doma již po příchodu ze školky nedokrmovala… Jakubova rodina je vegetariánská. Rodiče si nepřejí, aby dítě ve školce jedlo maso. Ani vepřové a hovězí, ani ryby a drůbež. Školka to respektuje a matka dítěti vaří obědy doma. Chlapec ve školce tráví čas do oběda a rodiče mu platí pouze dopolední svačinu. Komentářů se pracovnice školky zdržují. Za dítě nesou plnou odpovědnost rodiče a my jim do těchto záležitostí nebudeme zasahovat. Dítě je z běžné rodiny a lékařka na něm neshledává žádné nedostatky po zdravotní stránce.

Ochutnávky pro rodiče

Dokud to bylo z možné, pořádaly naše paní kuchařky vždy jednou ročně ochutnávky pro rodiče. Dělo se tak do zavedení HCCP, což je evropská hygienická norma. Na tácech si rodiče mohli vybrat z různých druhů pomazánek na různých druzích pečiva. Maminky si pilně opisovaly recepty na oblíbené sladké a slané pečivo z odpoledních svačinek. Rodiče ochutnali i různé druhy čajů, které dětem podáváme.

Stravování dětí v naší školce je pro nás důležité. Záleží nám na spokojenosti rodičů a dětí. Chceme, aby dětem u nás chutnalo. Aby jedly v pohodě, beze strachu, bez zbytečných stresů. Naši rodiče vědí, že tolerujeme, když dítě skutečně nějaké jídlo odmítá. V tomto případě sice nedostává nic jiného, ale pouze mu vynecháme na talíři prázdné místo, kde mají ostatní zmiňovanou potravinu. Toto jsou ale skutečně málo časté případy.

I u nás dodržujeme spotřební koš a normy závazné pro ostatní předškolní zařízení. Nesmíme ale zapomínat, že jsme všichni lidé. Že spolu můžeme o problémech nejen mluvit, ale že jim můžeme i předejít. Vychováváme naše děti k odpovědnosti za svoje stravovací návyky a rodiče vedeme ke spolupráci. Vždycky se nějak domluvíme, je-li na obou stranách ochota k dialogu. Vždyť náš cíl je společný: zdravé, spokojené a šťastné dítě.

Publikováno v časopise Informatorium 3-8, 3.10.2007