…a ještě lžíci za maminku!

Že nemáte dítě nutit do jídla, když sveřepě odmítá otevřít pusu, nejspíš víte. Jenže jak to udělat, když každé sousto vyplivne, a proč je důležité udržet nervy na uzdě?

Restaurací prosvištělo dvouleté batole, v závěsu za ním zoufalá matka, která prosebným hlasem přemlouvala: „Aspoň jednu lžíci!“ Chytla dítě, zatlačila ho zpátky do židle a začala vyjednávat: „Když sníš polévku, dostaneš sušenku.“ Série proseb přešla do výhrůžek, a pak byl najednou klid. Otočila jsem se: polévku dojídal táta, dítě mělo v ruce sušenku a na tváři vítězný úsměv. Coby bezdětná jsem scénu sledovala s udivením. Jako matka sedmiměsíční slečny, která je rekordmankou v plivání brokolice na dálku, jsem shovívavější.

Nemoc, nebo rozmar?
Čas od času odmítne jídlo každé dítě. „Dlouhodobé odmítání může mít příčinu v onemocnění nebo v psychické sféře. Pokud je u vás doma všechno v pořádku, a přesto se od stolu ozývá vzteklé NE, problém bude jinde. Nejčastěji v přístupu k malému strávníkovi. Možná se vám zdá, že dítě málo jí, případně vám chybí trpělivost a příliš tlačíte na pilu. „Platí zásada: nabízet, nabízet a nabízet. Dítě musí novou potravinu ochutnat alespoň desetkrát, než si ji oblíbí, proto je potřeba hodně trpělivosti,“ radí nutriční terapeutka Hana Knížková z Poradenského centra Výživa dětí. Na potíže si můžete zadělat už s prvními příkrmy. Dítě sleduje vaše reakce, proto povzbuzujte, přiměřeně chvalte, nenechte se vykolejit nezdarem a nedělejte z jídla vědu. Nechce jíst? Nabídněte lžičku znovu, a když opět odmítne, bez zbytečných komentářů skliďte ze stolu. V úplných začátcích buďte trpělivá a neztrácejte klid, ani když máte rozmixovanou zeleninu na stropě. „Nakrmit našeho Ondřeje bylo utrpení. Mrkev byla všude, často nechtěl nic pozřít. Musela jsem se hodně ovládat a překonat nutkání hodit mu jídlo do krku ve chvíli, kdy při řevu otevřel pusu dokořán. Vždycky jsem si připomněla slova naší pediatričky: Když se vy budete vztekat a proměníte krmení v urputný boj, dítě může začít vnímat jídlo jako něco, co je spojené s negativními emocemi, a budete pak bojovat navždy.

Proč jiné děti jedí víc?
Když dítě povyroste, nejspíš začnete víc diskutovat („A proč není bonbon zdravý, když je zelený jako okurka?“) a někdy propadat pochybnostem, zda děláte všechno správně.
Pro svůj vlastní klid nikdy nesrovnávejte. Že kamarádčin chlapec zbaštil talíř krupicové kaše, zatímco ten váš sotva polovinu a může být hladový? „Potřeba jídla je individuální a pohybuje se v určitém rozmezí pro danou věkovou kategorii,“ říká Marta Šimůnková. Rodičům radí řídit se tím, jestli je dítě spokojené a prospívá. Respektujte, že nemusí mít pokaždé stejný hlad, u dospělých to funguje stejně. Podle lékařky záleží i na tom, jak intenzivně se dítě pohybuje a jak spí – to vše se promítá do energetické potřeby organismu. Ještě více rodiče zmatkují, když je dítě nemocné. Zdá se jim, že na souboj s chorobou potřebuje sílu, to znamená talíř polévky a pořádný kus masa k tomu.

Zásady úspěšného strávníka
Dítě pozoruje a poslouchá, co se kolem něj děje, a své okolí vnímá intenzivněji, než si občas uvědomujeme. Dávejte si proto pozor na pusu i chování. „Někdy uškodí zdánlivé maličkosti jako povzdech maminky, že už zase musí vařit, nebo komentář tatínka: Ach jo, zase dušená mrkev,“ říká nutriční terapeutka Hana Knížková. Buďte opatrní při svých argumentech. Když u nabízení pokrmu pronesete, že je nutné ho jíst, i když úplně nechutná, protože je zdravý, může dítě získat dojem, že vše zdravé je nechutné. Pozor dejte na vlastní stravovací návyky.
„Dítě nebude vzorně jíst, když se jeho rodiče odbývají salámem z ledničky, k němuž u kuchyňské linky zhltnou rohlík,“ podotýká Marta Šimůnková. Snažte se alespoň jednou denně usednout společně k prostřenému stolu, vypněte televizi, odložte noviny – zabráníte pozdějším špatným návykům, kdy dítě běhá s rohlíkem po bytě. Důležité je i stravování mimo domov. Jestliže při hladu na ulici automaticky zamíříte pro párek v rohlíku, místo abyste dítěti koupili banán, budujete stereotyp pro podobné situace v budoucnu. Táhnou však i dobré příklady, a tak mnohdy pomůže, když svému nejedlíkovi pozvete domů kamaráda nebo kamarádku přibližně stejného věku s kladným vztahem k jídlu.

Hlady neumře!
Jestliže máte pocit, že jste všechno udělali správně, a malý strávník přesto dělá u stolu potíže, vsaďte na řečnické schopnosti. Kompromis bývá lepší než příkaz, striktním „to sníš“ se většinou daleko nedostanete. Ovšem i ze strany dítěte je fér, když potravinu alespoň ochutná, proto s ním co nejvíce mluvte a vysvětlujte. „Děti jsou chytré a uspět můžete třeba přednáškou o tom, jak se z masa budují svaly důležité pro to, aby byly ruce silné například pro hru s autíčky,“ navrhuje nutriční terapeutka. Stejně jako dospělý má i dítě právo říct, že mu něco nechutná. Jakmile však výčet odmítaných potravin narůstá, je dobré zasáhnout. Nejdřív domluvou, časem může dojít i na větu: „Pokud to nesníš, nic jiného nedostaneš.“ Musíte to ovšem dodržet a odstranit z dosahu všechny potraviny a sladké nápoje, kterými se může „zaplácnout“. Nebudete-li důslední, můžete naopak vytvořit nebezpečný návyk, kdy dítě schválně nesní oběd, protože pak dostane něco sladkého. Ve chvílích zoufalství si opakujte, že žádné dítě dobrovolně neumře hlady. Že se jeho jídelníček smrsknul na rohlíky a pár těstovin? Nejspíš to brzy přejde. Dále nabízejte co nejrozmanitější druhy potravin, ale nesnažte se každou chvíli nacpat mu něco do pusy. Dodržujte pět jídel denně a sebe čas od času odměňte skleničkou vína a hodinou jógy, ať upustíte páru. To je při bitvách u stolu hodně důležité.

Kompromis je lepší než příkaz, ovšem i ze strany dítěte je fér, když potravinu alespoň ochutná. Proto s ním co nejvíc mluvte a vysvětlujte.

 

Jak má vypadat jídelníček

Ve stravě dítěte by měly být zastoupeny bílkoviny, sacharidy, tuky, ale také vitaminy, minerální látky, stopové prvky a vláknina. To vše je první čtyři měsíce pokryto mateřským mlékem (nebo umělým) a mezi dokončeným 4. a 6. měsícem je nutné zařazovat příkrmy, a to i s obsahem lepku, protože imunitní systém si zvyká na potenciální alergeny. Jídelníček ročního dítěte se podobá stravě dospělých (bez koření a se sníženým obsahem soli). Když dítě odmítá jíst, nezáleží tolik na velikosti porcí jako na skladbě. Nabízejte nejrozmanitější potraviny, a když cokoli odmítá, hledejte varianty nenáviděných jídel.

Dítě vnímá své okolí intenzivněji, než si uvědomujeme. Uškodí maličkosti jako povzdech maminky, že už zase musí vařit, nebo komentář otce, Ach jo, zase dušená mrkev.

Publikováno v časopise Betynka, 30.9.2015